1.kapitola (Prázdniny)

27. ledna 2015 v 15:24 | Sabinee |  Slopestyle
"Andreo hlavně se nezraň jasné? Nebylo by to teď vůbec vhodné!" rekne mi Stephan, když odjíždím z posilovny pár hodin před odjezdem na hory s rodinou. Jediné 4 dny, které si s rodinou užiju celé. Během roku se totiž doma ukazuju velmi málo. Hlavně přes zimu. Cestuju totiž po celém světě, všude kde jsou vhodné podmínky. Dělám závodně snowboarding a ve světě jsou vhodnější podmínky než v ČR. Stephan, muj trenér pochází ze Švýcarska, kde trávím hodně času na jeho horské chatě. Dříve jsem se věnovala halvně lyžování. Asi v patnácti jsem se rozhodla závodně jezdit i snowboard a po olympiádě ve Vencoveru, kde jsem soutěžila v boulích jsem se na lyže vykašlala a závodím už jen na snowboardu.
"Neboj se Stepahane, budu opatrná. Soči je pro mě velké lákadlo, ale silvestra si s rodinou chci v klidu užít. Nemusíš se bát, budu denně trénovat, udržovat se v kondici a druhého, maximálně třetího ledna mě můžeš čekat. Měj se" rozoučím se s ním. Strašně se těším až dorazím domů, rychle si zabalím a ještě dneska dojedeme do hotelu ve Špindlerově mlýně, kam jezdíme každý rok.


"Čus brácha" pozdravím se s jediným členem téhle domácnosti, který je doma a hned se ohybám abych se přivátala i s kokršpanělem Keddym.
"Nazdárek sestřičko, to je dost že už si tady. Už se vidím na horách" řekne a objímá mě.
"No to já taky, takže se jdu balit, tak už mě pusť" směju se.
"Ty mi něco řikej, vždyť seš na horách pořád!" směje se pro změnu on, ale to už zalézáme každý do svého pokoje. Urychleně si balím u písniček od Macklemoru. Ještě na chvíli vlezu na FB, as deset minut si píšu s Markem McMorrisem s kterým se znám asi dva roky ze soutěží a několika zahraničních tréniků a soustředění, ale asi okolo čtvrté slyším někoho přicházet a tak se rozloučím a běžím po schodech dolů. Jsou to naši. No konečně, můžeme vyjet!
"Ahoj rodičové, ani nevíte jak ráda vás vidím a jak moc se těším na hory!"
"Ahoj dcerko" vítá mě taťka obejmutím
"Ahoj Andreo, jsi něják hrrr.. nevidím tady nikde Frenkieho, takže ještě nemůžeme jet!" řekne mamka
"Cože? On s náma jede Franta? No tak to je konečná!!" usměju se
"Hele sestřičko, taky si si mohla někoho vzít, nějakou pěkno kamarádku, alespoň by to bylo dva na dvě" rejpne brácha
"No moje kamarádky jsou na vás fakt děsně zvědavý" odseknu
"No tak, mládeži zklidníme to!" okřikne nás taťka. Bráchy kamarád Frenkie přijde asi do půl hodiny, takže se stihneme ještě najíst.

V hotelu jsem v sedm. Jelikož je večerní lyžování hned u hotelu do devíti, neváhám a vybalování nechávám na potom. Vytahuju oblečení na lyže, popadnu lyže a běžím na svah. Úžasné, na lyžách jsem nestála docela dlouho. Teď jsem jezdila hlavně na snowboardu, protože jsem se připravovala na X Games do Ameriky, abych se dostala na olympiádu do Soči. Při mé asi páte jízdě asi tři metry přede mnou někdo prosviští a já musím asi v půlce kopce zastavit, protože jinak bych onu válející se osobu přejele.
"V pohodě?" zeptám se
"Jo, už jsem myslel, že mě přejedeš. Jako za trest." směje se, ale do tváře mu vidět neni, jelikož má helmu a brejle.
"Neboj se, jezdim tak bych nikoho a hlavně sebe nezranila. Což se o tobě říci nedá" řeknu a jelikož vím, že je v pořádku odjíždím. Ten dotyčnej, podle hlasu kluk se zvedá a dole, když se chystám na posledy jít na vlek mě dožene.
"Počkej, nechceš jít pokecat do baru, když už jsem to oba přežily?"
"Ani tě neznám a ani se nestalo nic, co by nás na životě ohrozilo"
"A je nějaká šance tě dostat do baru?" ptá se dál
"Jseš neodebitnej, ale stejně tě sklamu, těď určitě ne!" řeknu, ale to už jsem na řadě na vlek a ta nasedám a kluka si dál nevšímám prootže za nim dojeli další. Když dojedu nahoru, tak si všimnu, že je jen kousek za mnou na vleku. Jelikož je mi ten kluk něčím sympatickej a chci ho poznat líp, rozhodnu se na něj počkat a udělat s ním obchod. Přece mu nedám nic zadarmo!
"Copak, zaujal jsem tě natolik, že tu na mě čekáš?" ptá se sebevědomě, když za mnou dojede
"To právě ještě nevím, ale říkám si proč to v tom baru nezjistit" řeknu
"Bezva, tak jedeme dolů a jdeme ne?" chce se rozjet.
"To víš, že jo! Ani náhodou, nebudeš to mít tak jednoduchý. Půjdu s tebou do baru, když se ti podaří dojet dolů dřív než mě. A hlavně bez dalšího pokusu o vraždu mojí osoby" usměju se
"Tak to beru, jsem dost dobrej. Boj se" řekne mi a otáčí se na jeho kamarády. "Hej volové, pojďte sem. Odstartujete nám závod" řekne jim
"No ale, když start tak i finiš ne?" řekne jeden z nich.
"Okey, tak já sjedu dolů a kdo ke mě dojede dřív, vyhrál. Jednoduchý" řekne druhý kamarád, který tu je a rozjíždí se.
"Tak fajn, když k němu dorazíš první, tak s tebou jdu do baru, když ne, tak si svojí šanci promarnil, souhlasíš?" ujasňuju si pravidla.
"Zní to perfektně!" usměje se
Ještě chvíli se připravujeme a čekáme, až dotyčný dojede dolů, ale netrvá to dlouho a můžeme vyrazit. Ten "vůl" jak ho ten kluk nazval nám to odstartuje. Vlastně ani nevím jak se který jmenuje. Hned nahoře jdu do vedení já, v to jsem taky doufala. Jenže asi v půlce kopce jde do vedení ten kluk, jen kvůli mé školácké chybě. Tohle mu nedaruju. Snažím se zrychlit a taky se mi to povede. Kluka, který čeká dole ve "finiši" se dotknu tak o vteřinu, možná dvě dřív než on. Smůla, chlapče, vyhrála jsem. Ale abych pravdu řekla, tak mě to trochu mrzí.
"Tak nic no, tak si to tam s klukama užijte v tom baru" usměju se na něj šibalsky.
"Co takhle, kdyby si šla s námi, jako cena útěchy pro mě?" zeptá se
"Ne ne ne, dohoda je dohoda. Mějte se" řeknu a otáčím se

"Tak mi alespoň řekni jméno" řekne
"Až po tobě"
"Jakub" usměje se
"Andrea" řeknu a odjíždím k hotelu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama